Porodní příběh Daniely a Margaret

 

Sdílím krásný porodní příběh, který sepsala má klientka Daniela.

S jeho sdílením i se sdílením nádherných fotografií souhlasí.

Obě si přejeme, aby se tento dojemný příběh dostal na ta správná místa, povzbudil ženy na jejich cestě mateřstvím a připomněl lidstvu, jak úžasný potenciál je v porodech ukryt.

„Mnohé porodní příběhy, které jsem četla, začínají před samotným otěhotněním. Ovlivňují je předchozí porody či ztráty. Můj druhý porod, o kterém bude tento příběh, začíná také v nějakém neurčitém bodě po porodu prvním.

Svou první dceru jsem přivedla na svět nečekaně, rychle, o dva týdny dřív, v naší koupelně doma. Jen já, ona, manžel a na opravdu posledních 10 minut překvapená dula. A i když to bylo krásné, objevila se poranění, se kterými nebylo možné zůstat doma. Šití bylo bolestivé, komunikace personálu a zacházení se mnou nedůstojné a ponižující a pro mou tělesnou slabost v důsledku ztráty krve došlo i k dlouhému odloučení a separaci, která mě mrzí dodnes. Všechna tato psychická zranění jsem se snažila odsunout do podvědomí, zapomenout, ale ona se stále ozývala a v různé momenty vylézala na povrch. Když jsem si je konečně přiznala a pozvala zpět do vědomí, abych je mohla zpracovat, věděla jsem také, že už to takto nikdy nechci.

Když přišlo druhé těhotenství, ihned v počátcích jsem pátrala po komunitní porodní asistentce, s jejíž pomocí bych mohla své děťátko přivést na svět v bezpečí domova, v klidu a míru, bez odloučení. Se sympatickou Terezkou Nožičkovou jsem se začala druhému těhotenství těšit. A pak přišla ztráta… Jsem též vděčná, že mě touto ztrátou Terezka velice lidsky a laskavě provedla, byla oporou, studnou informací a ujištění. Díky ní jsem tuto ztrátu mohla prožít co nejlaskavěji k sobě i nenarozenému miminku, v tichu noci, na klidném a známém místě, s lidmi, kterým jsem důvěřovala. Rozloučit se a pochovat jej pod jedním důležitým stromem, který stráží placentu prvorozené i tělíčko tohoto malého andílka. Čas rány sice nezahojí, ale zocelí je. A jak bude jizva vypadat záleží velmi na tom, jaká péče byla ráně poskytnuta.

A tohle všechno je důležitou součástí příběhu o příchodu naší duhové holčičky Margaret. Veškerá předchozí bolest se zároveň stala mou silou. Toto těhotenství mi přineslo uvědomění důležitosti ženského kruhu, jeho síly, podpory, objetí a laskavosti. Laskavý předporodní rituál v podání Terezky N. a duly Markétky Nedbalové (Markéta Matanai) mi pomohl zvědomit a přijmout mnoho strachů a obav, prožít je a odložit. Jít k porodu s lehkostí a důvěrou. V sebe, své tělo, miminko, své předkyně, proces porodu, přírodu.

Příchod Margaretky jsem očekávala po vzoru její sestry taktéž nečekaně, bez předchozích upozornění a signálů a pro jistotu o dva týdny dříve – měla termín na konci února. Ale nedělo se nic. Začátkem 39. týdne, když zrovna napadlo mnoho sněhu, jsem měla jednu noc poslíčky. S napětím a očekáváním jsem doufala, že už je to tady, obzvlášť když mi ta starší dávala na hřištích a kopcích se sáněmi v ruce v takové sněhové nadílce zabrat. Ale malá si to rozmyslela, poslíčci i veškeré bolístky a tahání zcela ustaly. Bříško už bylo hrozně těžké a já už se vážně (naivně) těšila, až se zase vyspím. Blížil se konec 40. týdne a miminko pořád nic. Starší dcerku jsem vodila na pár hodin denně do jesliček, abych měla chvilku času pro sebe a miminko. Ten den ráno jsem si udělala svůj domácí svařák z rybízového džusu a třikrát vyšla našich 5 pater v bytovce. Těšila jsem se i na to, až začnu po porodu cvičit a budu se opět cítit komfortně ve svém těle. Po ranní rozcvičce jsem ale žádnou změnu necítila, tak jsem se zase vrátila k odpočívání.

Večer v 9 hodin jsem uspala starší dceru a vrátila se do kuchyně za manželem s prosbou o masáž trapézů a beder. Ta každodenní bolest se stávala nesnesitelnou. Ještě jsme si povídali, když jsem se kolem 22. hodiny odebrala do ložnice také ke spánku. Jen jsem se přikryla dekou a zavřela oči, ucítila jsem intenzivní lupnutí v břiše, jak kdyby mi tam praskla nějaká kost. Bylo mi to divné, i když jsem tušila, o co se asi jedná. Zase jsem tedy vstala a vrátila se do kuchyně manželovi oznámit, že nejspíš rodím a ať začne hned připravovat půjčený porodní bazének. V tu chvíli začala vytékat voda a udělala se pode mnou loužička. Chtělo se mi radostí skákat, že už je to KONEČNĚ tady. Moc jsem se na porod těšila. Ihned jsem to zavolala svým doprovázejícím ženám, že se sice nic dalšího neděje, ale je to tady. Předchozí první porod trval celkově jen 1,5 hodiny, proto jsme se domnívaly, že i tento může mít rychlý spád.

Porod do vody pro mě představoval bezpečí. Mým velkým strachem byl vznik velkého poranění, které by mi nedovolovalo zůstat po porodu doma. Vize porodu do bazénku tento strach výrazně mírnila. Věřila jsem v bezpečné objetí vody a její pomoc k uvolnění tkání.

Manžel, který v naprosté většině případů zůstává zcela klidný, i kdyby trakaře padaly, se mým oznámením nenechal nijak vyrušit a pokračoval v úpravě večeře, co měl na sporáku . Já se odebrala do koupelny, kde jsem se nějakou dobu přirozeně vyprazdňovala sílícím tlakem, pak si zapálila svíčku a udělala intimní atmosféru. Zůstala jsem v mírném pohybu, lehkém vlnění tělem, opřená o vanu. Cítila jsem místy adrenalin, vzrušení, občas se odešla projít zase do kuchyně a odepisovala po chatu svým asistentkám, co se děje (a že se nic moc neděje). V 22:17 jsem posílala zprávu, že si myslím, že nemusí spěchat. Moje PA ale vyrazila, že tu raději bude zbytečně sedět nebo zase odjede než aby dorazila pozdě. Ve 22:25 píši, že je vše ok, cítím menší pohyby, kontrakce jsou přiměřené jako při silnější menstruaci a nijak zvlášť mě neomezují. Když přijdou, zastavím se, prodýchám je a mohu se dál pohybovat. O pouhé dvě minuty později píši, že to začalo být velice intenzivní, ať nadále komunikují přes manžela, až tu budou a odkládám telefon. V ten moment jsem se opřela o vanu a vzpomínám si, jak jsem se nějak přesunula z hlavy do jakéhosi mírného tranzu. Prostě uvolnění, odevzdání, zároveň soustředění, ale odpojení od vnějšího světa. Jen já, moje miminko, porodní vlny. Těžko se to popisuje. Je to taková vnitřní meditace. Matně vnímám, co se děje okolo, ale nechci to vnímat, ignoruju to. V tuto chvíli ztrácím přesný pojem o čase, ale můj odhad je, že proběhlo pár intenzivnějších kontrakcí, které jsem prodýchala krouživým pohybem pánve v polostoje nebo v dřepu, s přidržením o okraj vany.

Pomyslela jsem si, že bych byla ráda, kdyby to zas tak dlouho netrvalo, že je ta bolest přeci jen intenzivní. Okolo 22:35 mě převálcovala ne vlna ale tsunami. Něco obrovského (hlavička) právě sestoupilo do porodních cest. Instinktivně, jak jsem stála, jsem rozevřela nohy a hlubokým hlasem, z hlubin hrdla a bez uvažování, jsem zařvala takový válečný pokřik. Ale ne křik jako takový, spíše hluboké zazvučení. Teď zpětně mi to ve vzpomínkách připomíná zvířecí samici nárokující si své teritorium a davajíc najevo, že by byla ochotná se porvat do krve, kdyby ji někdo hodlal vyrušit, zasahovat do porodu nebo ublížit brzy se narodivšímu potomku. Moje elementární vyjádření bohužel vzbudilo spící dceru, ale to se nedalo nic dělat. Stále jsme tu byli sami, takže jsem se vrátila na chvíli ze svého vnitřního bdění, otevřela dveře a zavolala na manžela, že “už leze”, aby se připravil, že mohu potřebovat pomoc, pokud nikdo nestihne dorazit. Ale o asi minutu později se ve dveřích objevila PA, která se za mnou velice rychle přesunula do koupelny. Už dávno bylo jasné, že napuštěný bazének s vodou je pasé. Uchýlila jsem se alespoň k představě, že stihnu napustit vanu.

Měla jsem potřebu sprchovat záda teplou vodou a tělo mě začínalo nutit tlačit, na poloze na všech čtyřech. PA Terezka mě vyzvala, abych si sáhla, zda je v porodních cestách hlavička. Něco tvrdého tam bylo, i když ještě za jednou poševní stěnou, protože vlásky jsem nenahmatala. Moc času neuběhlo, celkově možná další 2-3 kontrakce, kdy jsem chtěla tlačit. V další moment jsem měla nutkání se přesunout do “startovací polohy”. Vzpomínám si, že jsem v hlavě chtěla zůstat v pase narovnaná, ale silnější byla intuitivní potřeba torzo předklonit a o něco nebo někoho se plně opřít. Teď bylo jasné, že nestihnu napustit ani tu vanu (a to ji máme malinkou), abych mohla porodit pod vodou. S další kontrakcí vykoukla asi třetina hlavičky. To byl pro mě důležitý moment. Při minulém porodu jsem v tuto chvíli zpanikařila a tlačila mimo kontrakci, “hlavou”, ne když to chtělo tělo. Myslím si, že dcera nebyla dorotovaná a to bylo příčinou onoho velkého poranění. Proto jsem se v tuhle chvíli zpřítomnila, vší “silou” zůstala v klidu, dýchala a čekala, i když mi ten bochánek mezi nohama “překážel”. Naštěstí to netrvalo vůbec nijak dlouho. S další kontrakcí vykoukla hlavička celá a já pocítila fyzickou úlevu. Znatelný tlak polevil. Hned na to s další kontrakcí vyklouzlo jako po másle celé tělíčko, to už jsem skoro ani necítila. Terezka Margaretku chytla a hned jsem ji na sebe přitiskla. Jenže… neplakala. Byla vláčná a nevydávala žádný zvuk ani se nehýbala. Třela jsem ji zádíčka, mluvila na ni. I když celá prodleva mohla trvat maximálně minutu, s přibývajícími vteřinami jsem začala být nesvá. Ale nakonec ten krásný zvuk prvního pláče přišel a nám spadl kámen ze srdce. A tohle všechno, od prasknutí vody a těch prvních nepatrných kontrakcí, se událo za pouhých 48 minut.

Vzpomínám si na zaplavující pocit euforie a energie. Ani jsem to v sobě nemohla udržet a musela to říct nahlas: zvládla jsem to! Jsem FAKT dobrá! Přišla jsem si jako superžena – takový skvělý porod! Chtělo se mi výskat radostí: podívejte, netlačila jsem proti, cítím se skvěle, porodila jsem dítě! Do vany! Věřila jsem, že budu i bez zranění. Byla jsem na sebe neskutečně pyšná a myslím, že to ani není žádná nabubřelost. Každá žena by na sebe měla být za takový životní výkon pyšná .

S pomocí ostatních jsem vylezla z polonapuštěné vany na podložku před, abychom vyčkali na odloučení placenty, které přišlo asi za 10 minut. Také jsem zaregistrovala, že dorazila dula, která přijížděla z větší dálky.

Cítila jsem se pořád prostě skvěle. Placentu jsme dali do mističky a byl čas se přesunout do postele. Bylo báječné mít při sobě tým, jehož jediným zájmem je postarat se o vás. Zajistit klid, pohodlí a teplo. Moci ležet ve své vlastní posteli, obklopená jen lidmi, které znám a kterým důvěřuji, byl další zlomový okamžik na cestě za vnitřním uzdravením. Tolik péče, lásky a něhy se mi ještě nedostalo.

Vzpomínám, jak má dcerka voněla po plodové vodě a jak měla hladkou kůži, když se naše nahá těla tiskla k sobě. Jak jsem ji držela za její malý zadeček a mezi prsty cítila pupečník. Jak se přišla se zájmem a opatrností podívat na nového člena rodina starší dcera. Nikdo nikam nespěchal, nic se nemuselo, jen jsme tam spolu ležely a odpočívaly. Schoulené klubíčko na mé hrudi za nějakou dobu zavřelo oči a usnulo. Dvě bondingové hodinky uběhly jako voda ani jsem se nenadála. Byl čas zkontrolovat poranění, které naštěstí bylo minoritní a dokázalo se v čase šestinedělí zahojit samo, jen s pomocí bylinek. Také jsem si přála udělat památeční foto. A přestřihnout pupečník. Ačkoliv byl určitě dotepaný za ty dvě hodiny, byla Margaretky reakce velice zvláštní. Říká se, že je to nebolí a neví o tom, jenže doteď polospící klidné miminko se při dotýkání a manipulaci s pupečníkem probralo a v momentě, kdy se do něj začalo stříhat, začalo výrazně plakat, což bylo pro mě nečekané. Opravdu se zdálo, že vše vnímá, cítí a toto odpojení – odstřihnutí je pro ni velká a citlivá událost. Přišel čas ji také zvážit. Asistentka Terezka ji vložila do šátku, který zavěsila na závěsnou váhu. A ejhle! Malá princezna nebyla zas taková droběnka se svými 3,5kg. Podivila jsem se, že se mi s takovou váhou rodila vlastně dobře a hladce oproti její sestře, která měla u porodu o 700g méně.

Byla už 1 hodina ráno, ale nechtělo se mi spát. Ženy mi ještě pomohly se osprchovat, což byla s mým nízkým tlakem trochu výzva. Musela jsem pár dní zůstávat v hlubokém předklonu, než se moje břišní svaly trochu stáhnou a tělo se vyrovná s tou prázdnotou břicha. Povedlo se i první přiložení ke kojení.

Mám tuto část noci v lehké mlze. Všechno tak samo plynulo a co mi přišlo jako minuty byly vlastně hodiny. Porodní asistentka i dula od nás odjížděla ve 3 h ráno, tedy až za 4 hodiny od samotného porodu, po veškeré nadstandardní péči, za kterou jsem moc vděčná.

Ještě ve 4 h ráno se na sebe naše dcerky v posteli dívaly a se zájmem se prohlížely. Pak jsme se rozhodli, že jdeme konečně spát a poprvé ve čtyřech jsme se přitulili v jedné posteli. Ještě do dalšího dne jsem nechávala Margaretku nahou, jen pod dekou a nemohla se nabažit společného kontaktu, její hebkosti a vůně, kterou jsem si užívala ještě další měsíc, než jsem ji poprvé vykoupala .“